David Smoljak: Politici by neměli stát nad zákony a měli by dodržovat pravidla hry

Já si myslím, že to tak úplně nudné a nezáživné řemeslo není. V podstatě jde o terén, ve kterém se potkáváte s různými lidmi. S některými se domluvíte snadno, s jinými to vázne, někdy to třeba ani nemá smysl zkoušet… Funguje to stejně jako v kterémkoli jiném oboru lidského konání. Pokud máte štěstí na kolegy, kteří jsou vtipní a chytří, tak to nuda rozhodně není. A já tohle štěstí zatím mám, díkybohu.

Se Starosty spolupracuji už dlouho. Před deseti lety jsme založili na Praze 9, kde dlouhodobě žiju, spolek, který jsme pojmenovali Sdružení pro Vinoř. Byl to takový klub podobně smýšlejících lidí, kterým není jedno, co se kolem nich děje. Jenže záhy jsme pochopili, že pokud nechceme být jenom diskutéry a chceme některé věci skutečně změnit, musíme vstoupit do politiky. A protože jsme všichni měli trochu instinktivní nechuť vůči klasickému partajničení, vyhovovala nám spíše volnější neformální střecha, kterou nám nabídl STAN. Zároveň v tom sehrálo roli i to, že některé představitele STANu jsem znal už z dřívějších dob a věděl jsem, že k nim můžu mít důvěru.

Já jsem už v kampani říkal, že nemůžu a nebudu slibovat, že voličům zajistím více bytů, parkovacích míst a cestu do práce bez kolon. Vysvětloval jsem, že kandiduji proto, že Senát považuji za velice důležitou instituci, za kotvu na rozbouřené hladině dnešního populismu. Druhou mou prioritou byla a jsou média veřejné služby. Konkrétně − ochrana jejich nezávislosti před přesvědčením některých politiků, že když jednou vyhráli volby, mají právo v téhle zemi ovládnout vše. I ta média… To by samozřejmě byla cesta do pekel, zpátky do doby, kdy v téhle zemi vše ovládala jedna strana a vláda.

Senát je podle mého pohledu důležitý pořád, protože na rozdíl od Poslanecké sněmovny nereprezentuje jenom vůli vítězů voleb. Tím, že se jeho složení průběžně obměňuje, nemůže se tam momentální vítěz jednou pro vždy zabarikádovat a nikoho dalšího tam nepustit. V Senátu je větší stabilita a kontinuita, je to instituce, bez jejíhož souhlasu se nedá měnit ústava a volební zákony. Může také opravovat návrhy, které třeba nejsou úplně domyšlené. Každopádně je vidět, že Senát je teď důležitější než kdy jindy.

Viděli jsme u to u našich sousedů v Polsku, Maďarsku i na Slovensku… Když se objevil autoritativní vůdce, tak první, na co se vrhnul, byla nezávislá justice a média veřejné služby. U nás je průběh velice podobný, vidíme, že resort spravedlnosti je pod obrovským tlakem. Média veřejné služby jsou předmětem zdrcující kritiky ze strany nejvyšších ústavních činitelů už od prezidentských voleb. Do rad, které mají kontrolovat média, jsou voleni zástupci, kteří jim chtějí co nejvíce utáhnout uzdu, nebo je rovnou zestátnit. Zkrátka veřejnoprávní média jsou pod velmi silným tlakem autoritativních lídrů a jejich oddaných kumpánů. Považuji proto za důležité, aby si tato média uchovala nezávislost a nestala se jen tlampačem zájmů těch, co jsou momentálně u moci. 

Já jsem před čtyřmi lety prosazoval bavorský model, což je systém, kdy do mediálních rad své zástupce nominují přímo společenské a profesní organizace, tedy bez nutnosti schválit tyto nominace parlamentem. S tím jsme neuspěli. Proto bych byl nyní pro jednodušší řešení, které právo volby členů rad dává vedle sněmovny i Senátu. Má to logiku… Když se mediální zákony přijímaly, tak tu byl pouze jednokomorový parlament. Teď máme komory dvě, a tak by se o tuto pravomoc měly rovným dílem podělit. 

Není to úplně nemožné, návrh má širokou podporu všech stran s výjimkou komunistů a SPD, kteří cítí, že jejich šance uspět v Senátu jsou minimální. ANO se zatím jednoznačně nevyjádřilo, ale myslím, že i zde by se mohly najít rozumné důvody, proč to do budoucna podpořit. 

Po pravdě, já sám jsem příkladem toho, že to jde. Když jsem letos v dubnu kandidoval v senátních volbách, tak jsem žádné PR agentury ani marketingové stratégy neměl. Spolupracovníky jsem sháněl tak, že jsem napsal na facebook: „Budu kandidovat, nechcete mi někdo pomoci?“ Během tří dnů se mi ozvalo asi 50 lidí. Ale všechno to bylo na přátelské dobrovolnické bázi. Mými nejbližšími poradci byla moje rodina, manželka a děti. Takže i bez profesionálních PR agentur je možné uspět.

Ten pocit mají právě někteří politici. Pan prezident je toho zářným příkladem. Dělá si svoji vlastní zahraniční politiku, má vlastní výklad ústavy a nebere ohled na žádné zvyklosti a ústavní povinnosti. U pana premiéra to vidíme také, čelí tolika problémům, protože se odmítá podrobit psaným i nepsaným pravidlům. Někteří politici zkrátka podléhají pocitu, že když vyhráli volby, tak jsou nad zákony a mohou si dovolit vše. To je hrozně špatně a musí se to změnit bez ohledu na to, zda se politik jmenuje Andrej Babiš, nebo jakkoliv jinak. 

Rozhodně ano, vždycky jsem považoval za úplně scestné uvažování typu, že volič má někam hodit svůj hlas a pak čtyři roky mlčet a k ničemu se nevyjadřovat. Účast na demonstraci je přirozený projev autentického fungování demokracie. Kdyby před třiceti lety opakovaně nevycházeli lidé do ulic, tak by neproběhl listopad 1989 a my tu dál měli vládu jedné strany a vlády.

Ne, já už pověsil scenáristickou profesi na hřebíček. Ostatně, mám toho psaní, čtení a editování i teď tolik, že bych to stejně nestíhal. Ale kdoví, třeba se k tomu někdy vrátím. Ostatně, občas se mi bývalá profese hodí i dnes… Nedávno jsem třeba využil námět absurdního vývoje kolem H- Systemu a napsal jsem a natočil takový krátký klip, ve kterém se snažím západnímu producentovi marně vysvětlit, že by to byl skvělý nápad na filmové drama. On to ale chápe jako bláznivou absurdní komedii, ve které se odehrávají naprosto nereálné a nepředstavitelné věci. I když je fakt, že ty se teď odehrávají prakticky na celém světě.

Mě politika i docela baví, není to zaměstnání, od kterého bych se potřeboval každý den totálně odstřihnout a vyčistit si hlavu. Ale občas se odreagovat potřebuje každý. Mě vždycky bavil sport, fotbal, volejbal, jízda na kole a v zimě běžky. S fotbalem a volejbalem jsem už musel přestat, kolenní klouby dostávaly dost zabrat. Ale v poslední době jsem propadl badmintonu.